Červená a zlatá esence

 Před nedávnem jsem zažila naprosto úžasný víkend ve společnosti samých žen. Jednalo se o dvoudenní meditativně-motivační setkání kdy jsme v kruhu odkrývaly své strachy, touhy, sny i zklamání. Povídaly jsme si o životě, lásce a o nekonečném proudu energie, který nás všechny spojuje. Dozvěděla jsem se mnoho nového nejen o sobě, ale také o ženském světě a myšlení a začala jsem chápat, proč se občas chováme tak, jak se chováme :-).

 Až příliš častým problémem nás žen je pocit, že jsme nemilované. Nejspíš se nám tahle myšlenka vryla do podvědomí někde v období dětství a možná, že časem ji v nás ještě někdo další podpořil a nemuselo vždy nutně jít jen o muže. Jsem toho názoru, že tenhle pocit pramení z hlubokého pocitu nelásky vůči sobě samotné, který v sobě někdy chováme.
 Čekáme totiž, že láskou a oceneněním nás naplní někdo z venčí. Opak je ale pravdou. Tuto úžasnou esenci si musíme především dát my samy. Skvělé je, že my ženy máme co se týče sebelásky neomezené pole působnosti. Můžeme si dopřát skvělou kávu, sladký dortík, odpoledne v sauně či na masáži. Je toho samozřejmě mnohem více a je dobré tento čas věnovaný hýčkání sebe sama strávit o samotě nebo ve společnosti někoho, kdo bude váš skvělý pocit z prožívané chvíle podporovat.
 Mnohdy až příliš často spoléháme na muže, že nám dají lásku nebo hůře, až nám dají lásku. Pro mě je láska pocit absolutní svobody. Že můžu všechno a nemusím nic. Důvěra v sebe, v druhé, v život. Pocit, že jsem ve správnou chvíli na správném místě :-) A ten bychom měly prvně najít v sobě ženy, protože jedině pak ho budeme moci předat a bude se k nám moci vrátit.

 Další schopností, kterou my ženy poslední dobou disponujeme je tendence vést muže a tím pádem i celý vztah. S přibývající emancipací jsou dnes ženy čím dál více dominantní a občas se mi zdá, že muži zcela rezignovali na svou roli. Otázkou zní, jestli jsme tím muže donutili svou ctižádostivostí a touhou po úspěchu, nebo jsme k tomuto chování byli "donuceni" jelikož náš můž prostě jen není organizační a vůdčí typ. Tohle posouzení nechám na vás ženy, přeci jen samy nejlépe víte, jakého mužského máte doma. Nicméně v obou případech je skvělé nechat partnera podílet se na řízení vztahu a nemyslet si neustále, že víme a dovedeme všechno nejlíp :-) Tohle je třeba naprosto můj případ a rozhodla jsem se, že na tom zapracuji.
 Tím, že se totiž snažíme věci řídit, chceme mít (možná i nevědomky) vztah i druhého pod kontrolou. V tomto bodě jsem asi dospěla k největšímu prozření. Vztah je totiž živý organismus, neustále se měnící a vyvíjející. Je to nekonečný koloběh změn příležitostí ho rozvíjet nebo zabíjet. Je stejný jako život sám a proto ho nelze mít pod kontrolou. Ve chvíli kdy si tohle uvědomíme a povolíme sevřené pěstí, ve kterých držíme otěže, vše začne přirozeně běžet mnohem snáz.
 Spolehlivost je však jedním z nejdůležitějších prvků vztahu a myslím si, že by měla být především dominantou mužů. Již v dávných dobách přeci bylo slovo muže ten nejvážnější slib. Pokud dali někomu své slovo, bylo to něco jako razítko dokládající vážnost tvrzení. Dnes je v téhle oblasti morálka poněkud uvolněná. Ženy i muži chodí na schůzky pozdě, neozvou se druhému, když to slíbí nebo neustále mění plány podle momentálního rozpoložení a nálady.

 Z muže by měla vyzařovat klidná a moudrá síla, žena by měla naopak oplívat kreativitou a laskavostí. V tomto spatřuji mužský a ženský princip. Samozřejmě, že se tyhle vlastnosti u obou pohlaví prolínají. Nicméně cílem splynutí mužského a ženského principu by mělo hlavně být touha po tom se doplňovat. Najít takový protipól k sobě, který dotvoří mou osobní mozaiku. A hlavně učit se od druhého věcem, které my samy neumíme, ale zároveň si na něj nečinnit nárok jako na majetek.
 No Kávařky, suma sumárum ty vztahy jsou všechno jenom ne jednoduché, že? :-) Trvá to roky a desetiletí než se z té holky, která seděla naproti vám v kanceláři stala vaše nejelpší kamarádka. A stejně tak dlouho trvá vybudovat pevný vztah s mužem. Moje mamka vždycky říká, že partnerství by mělo být přátelství se sexuálním podtextem. A tak nějak to vnímám i já.
 Není totiž nic lepšího než mít doma parťáka do nepohody, se kterým se dokážete od srdce zasmát, jít s ním na pivo, zároveň je schopen s vámi navštívit sem tam nějakou kulturu (většinou z donucení, ale to je jedno, snaha se taky cení :-), podpoří vás když jde do tuhého, ale také s ním cítítě svoji svobodu a neztrácíte sama sebe. To je podle mě životní výhra.
 A mimochodem, všechny výše uvedené citáty jsou z knihy určené výhradně mužům :-)

Emča