Nesnesitelná lehkost snění

 Každý spisovatel má své oblíbené tvůrčí místo, kde ho zaručeně vždy políbí múza. U někoho je to omšelá kavárna plná zaprášených regálů s knihami. Jiný zpoza matně průhledné sklenky s modrým portugalem píše své degadentní básně či romány plné napětí a zvratů.

 U mě je tím místem univerzitní půda a tak tento článek vznikl v poznámkovém bloku mého iPhonu na chodbě hradecké fakulty. Poslední dobou jsem měla lehkou tvůrčí krizi. Bylo v mém životě plno změn a jen velmi těžko jsem se jim dokázala přizpůsobit. Nedokázala jsem najít ta správná slova, kterými bych zcela dokázala vyjádřit, co se vlastně ve mě teď děje. A najednou to bylo tu.

Fichtláci!

 Bylo nebylo, za devíti kopci od Liberce se v údolí rozprostírá malá vesnička s názvem Všelibice. Kdysi dávno pár moudrých hlav rozhodlo o tom, že na tomto posvátném místě se každý rok bude konat sraz fichtlů. A netrvalo tomu dlouho a nastal patnáctý ročník, na kterém jsem nechyběla ani já :-) Pohodlně se usaďte ženy, naražte přilbice a vraťte se se mnou o dva dny zpět na jeden z nejlegendárnějších zážitků v mém životě.

Fichtláci!

Nový začátek

  Tak se zdá ženy, že mi došla trpělivost... S tou mou rádoby bezvýchodnou životní situací. Po několika měsících systematického nadávání a hledání úniku z útrob bludného kruhu jsem snad konečně našla rozhřešení. Ale to jak k tomu všemu vlastně došlo, je věc nesmírně zajímavá.

Skvělá snídaně, skvělý den... Úžasný čas, který jsem věnovala jen tak sama sobě.

Budoucnost - věc nejistá

 Tak mi začalo ženy zkouškové období. Je půl jedenácté večer a mě se ze všech těch odborných biologických a pedagogických pouček dělá mdlo... Za oknem mi mezi bylinkami tento týden přibyla levandule a skrze žaluzuje na mě svítí slonovinově bílá měsíční zář. A já zase přemýšlím...

Smysl života

 "Ty holka nemáš vůbec žádný záchytný bod co? Klidně můžeš být o pauze v mé pracovně, když budeš chtít". Tato věta mě konfrontovala prakticky ihned po mém příchodu do práce, kdy jsem seděla na lavičce a čekala na to, co mi nový den přinese. Byla to prakticky bezpoitní otázka od mé o více než třicet let starší kolegyně, jelikož pochopitelně mám kam jít. A nebo nemám? Místo ranní porady jsem tedy seděla, koukala do prázdna a přemítala o tom, kam že se ten můj život ubírá.

Třešeň pod kterou jsem dostala první prvomájový polibek v životě.