Normální romance já prostě fakt nevedu. Na druhou stranu, co je normální? To, co odpovídá většině? Opravte mě, pokud se mýlím, ale zdá se mi, že život je všechno jenom ne normální. A i když to občas není zrovna procházka růžovou zahradou, neměnila bych :-).
Dnešní čtení je tak trochu pokračování Tinder článku, který jsem napsala před pár dny. Už jsem se vám svěřila, že poslední schůzka pro mě byla něčím zvláštní. Teď vám tedy budu chvíli vyprávět o tom, jak jsem nečekaně potkala parťáka do (ne)pohody.
To odpoledne ještě než jsem vyrazila, řekla jsem si, že tohle je definitivně poslední Tinder schůzka, ať už to dopadne jakkoliv. Během těch předchozích jsem si dala hodně záležet na tom, abych udělala co možná nejlepší dojem. Perfektní manikůra, make-up, vybraný slovník plný cizích pojmů i vlasy jako ze žurnálu. Říkala jsem si, že přece nevyděsím potenciálního chlapce hned na začátku. Nemusí přece hned vědět, že mám sklony k hysterii když se ztratím, že se bojím skákacích hradů, že mým největším snem je zažít intergalaktickou párty a že občas mluvím jako ukrajinský stavař.
