Zrcadlo

 Zdravím vás ženy, tak jak se vám daří v posledních dnech? Prý přišlo jaro, ale mě se občas ta šeď za okny zdá být nekonečná. Stavění a vymazlování bytu v Javorovce je v plném proudu a tu nejdůležitější část, tedy kuchyň už mám za sebou. I když na zadní desku na lince v dalším odstínu šedi ještě čekám. A tak článek o tom jak se staví sen (část druhá), nechám na později.

Stav kuchyně k dnešnímu dni :-)

Dnes bych vám ráda totiž vyprávěla o něčem jiném, a to sice o velkém prozření, které u mě před několika dny nastalo. Jak už jsem vám tu možná kdysi psala, sem tam počtu nějakou tu motivační knihu a obcházím různé semináře a kruhy, které jsou zaměřené na různá, nejčastěji ženská témata. A donedávna jsem si myslela, že jsem udělala velký kus práce. Nicméně nejspíš opak byl pravdou.
 Lidé kolem nás nám neustále nastavují zrcadlo, ve kterém často vidíme to, co se nám na nás samotných moc nelibí. A to se bohužel (či snad bohudík), poslední dobou stává mě. Od té doby, co jsem psala článek o červené a zlaté esenci se točím v bludném kruhu, ze kterého nejsem schopna vystoupit. Hodně času jsem totiž strávila tím, že jsem kritzovala jenom dění kolem sebe aniž bych si přiznala, že na něm nesu (největší) podíl viny. Těžko se totiž napravuje něco, za co nechceme nést zodpovědnost.

 Bylo to období, kdy mi nestačily prsty, kterými bych mohla ukázat na původce veškeré spouště v mém životě, až mi i ty na nohou došly :-) Smutné na tom je, že mě ani jednou nenapadlo, že bych se mohla podívat taky na sebe samotnou. Ano, bylo to těžké a trvalo to skoro dva měsíce, než jsem skutečně pochopila, co se vlastně kolem mě děje a že jediný, kdo s tím může něco udělat, jsem já.
 Jako povím vám ženy, že to nebyl příjemný pohled zadívat se v zrcadle do očí té hysterické zrůdičce, která absolutně nedokáže řešit žádný problém ve svém životě s klidnou hlavou a způsobem, který je důstojný jejího věku. Ale bylo to třeba, abych dostala pořádnou a (doufám že) poslední ránu do té své dubové palice, která ve své umíněnosti mnohdy nedomýšlí svoje jednání.
 Nejspíš každý hluboko ve svém nitru bojuje s nějakým tím démonem. U mě se tím pravděpodobně stalo nabubřelé ego, které si mnohy myslí, že ví vše nejlépe a že to jediné, co ono samo zná, je správně. Asi se zde tak trochu snoubí ženská paličatost a smysl pro drama s tím nejhorším, co se mnohdy v člověku může skrývat. Ano ženy, dnes si hodně sypu popel na hlavu, ale myslím si, že je to adekvátní satisfakce k tomu, jakou zásobou popela jsem sypala na hlavy jiných. A to tak, že mi na to mnohdy nestačil celý nákláďak.

 A tak dnes snad začíná nová kapitola mého života, kterou hodlám věnovat pozitivnímu seberozvoji a práci na sobě. Ne že bych chtěla aby ze mě byl přímo sluníčkář, to vážně ne. Nicméně se zde opět vracím k Liz z mé oblíbené knihy Jíst, meditovat, milovat, která na cestách napříč Itálií, Indií a Indonézií objevila sama sebe. Nejspíš se do takových dálek nikdy nedostanu, nicméně hodlám podobně jako ona navždy v sobě umlčet ten pochybovačný hlas, který neustále nedůvěřuje životu a jít vstříc vzdálené (a jistě bohaté) budoucnosti s vědomím toho, že ať se děje cokoliv, je to tak v pořádku.

Ema, která snad konečně dosáhne vnitřního klidu